Dříve
či později jsou s ní konfrontováni všichni léčitelé, detoxikační poradci,
sociální pracovníci nebo lidé snažící se jen pomoci svým blízkým. Neochota
člověka ke změně je první a často největší překážkou na cestě ke zdraví či
vnitřní harmonii. Jaký postoj k ní zaujmout, setkáme-li se s ní u
sebe samých?
Budeme-li hovořit o
tělesném zdraví, zjistíme, že léčitelé mají často podobnou zkušenost. Předávají
klientovi léčivou energii, tomu se uleví, cítí se dobře a s díky odchází.
Po nějaké době se však objevuje znovu se stejnými symptomy a žádá o opětovné
léčení. Tento vzorec se opakuje stále znovu a znovu. Podobný mechanismus můžeme
pozorovat u celé řady pacientů v lékařských ordinacích, kteří věří, že to
jediné, co musí pro uzdravení udělat, je polykat chemický lék. Tak tomu však
většinou není. Zdravotní potíže jsou jakýmsi vzkazem našeho těla o tom, že se
naše bytost nachází ve vnitřní nerovnováze. Pro znovunalezení harmonie v životě
tak je potřeba něco změnit. Většina z nás má však tendenci se této potřebě
stavět na odpor, mávat rukou nad varovnými signály, zlehčovat je a pokračovat
dále v nastoleném směru. Proč tomu tak je?
Důležitá
je vnitřní připravenost
Lidská mysl disponuje značnou
setrvačností. Naučené vzorce chování a uvažování mají tendenci vytvářet
automatismy. Tyto automatismy na jedné straně sice vyprazdňují naši životní
zkušenost, na straně druhé nám však dodávají zdání jistoty a určitého pohodlí.
K překonání této setrvačnosti je zapotřebí opravdu silné motivace a
něčeho, co bychom mohli nazvat vnitřní připraveností. Tuto připravenost můžeme
demonstrovat na krajním případě, který se v léčitelské a detoxikační praxi
stále objevuje. Klient vyslechne pokyny ke změně stravovacích návyků, myšlení,
rady k očistě organismu a následně je zavrhne jako příliš omezující. O
několik měsíců či let později se vrací zděšen vážnou lékařskou diagnózou
ohrožující ho na životě a slibuje, že nyní již bude veškeré rady a opatření
dodržovat do puntíku.
O tom, zda situace
dospěje až do krajnosti, rozhodujeme jen my sami svým vnitřním postojem. Pokud
u sebe zaznamenáme odpor ke změně, není třeba zoufat. Už jen uvědomění si
odporu je samo o sobě úspěchem, bez kterého bychom tuto překážku překonávali
jen stěží. Nejedná se o nic zvláštního. S odporem ke změně se setkává
alespoň občas na své životní cestě každý.
Pouhá
síla vůle nestačí
Existuje několik
způsobů, jak s touto překážkou pracovat. Mnoho lidí se snaží odpor
překonat vůlí. Pevným, vědomým rozhodnutím začít dělat věci jinak, vnést
žádoucí změny do svého života. Tento přístup má ovšem určitá omezení. Psychologie
definuje volní procesy jako funkce vědomí. Vědomí ovšem tvoří jen omezenou část
naší bytosti. Bude-li se na našem rozhodnutí učinit v životě žádoucí změny
podílet pouze naše racionalita bez participace hlubších částí naší osobnosti,
můžeme za určitých okolností sice dokázat mnohé, ale naše úsilí nás bude
vyčerpávat a často také končit nezdarem. Takový bývá osud celé řady
předsevzetí, na jejichž realizaci se podílí pouze racionální, logická úvaha.
Techniky
k překonání odporu ke změně
Jak tedy podepřít naše
vědomé rozhodnutí hlubšími, stabilnějšími základy? Odpor ke změně bývá často
manifestací naší pohodlnosti, strachu z neznámého a dalších komplexů
přebývajících v nevědomí. Jsou součástí našeho stínu, toho velkého sklepení,
kam jsme uklidili všechny naše démony i poklady, které z různých důvodů
nejsme ochotni přijmout do světla našeho vědomého života. Nežádoucí působení
těchto komplexů na náš život lze překonat tím, že s nimi navážeme dialog.
Slavný švýcarský psycholog C. G. Jung nazýval tuto komunikaci aktivní imaginací
a považoval ji za nezbytný nástroj duchovního růstu. V našem případě
spočívá tato metoda ve vizualizaci našeho odporu ke změně. V uvolněném,
avšak bdělém stavu si tento odpor můžeme představit jako osobu, zvíře či
jakoukoli abstraktní entitu. Nechme svou představu odporu volně vznikat tak,
jak je nám nejbližší. Poté představě můžeme pokládat otázky, například: „Proč
mě v životě provázíš?“ nebo „Co ode mě potřebuješ?“ apod. Nechme odpovědi
volně přicházet, ničemu se nebraňme. Zahajme rozhovor. Technika nemusí
vyhovovat každému a většinou je k její realizaci nutný určitý cvik, ovšem
při úspěšném zvládnutí může přinést nečekané výsledky.
Další technika pochází
z meditační praxe východní duchovní tradice. Odpor ke změně, stejně jako
všechny ostatní myšlenky a emoce, je součástí neustále se měnící a bouřící
hladiny oceánu, v jehož hlubinách však panuje klid. Pakliže se dostatečně
uvolníme a ztišíme, jsme schopni veškeré myšlenky a emoce pouze pozorovat, aniž
bychom se s nimi ztotožnili a ztratili se v nich. Nezúčastněným
pozorováním jejich neustálého příchodu a odchodu získáváme odstup a tím i
vnitřní svobodu. Pokud budeme dostatečně vnitřně pozorní a podaří se nám
zaznamenat objevivší se odpor ke změně, můžeme ho sledovat z pozice
vnitřního pozorovatele. Jestliže se s ním takto neztotožníme, ztrácí nad
námi moc a rychle mizí. I zde je potřeba pro zdárné zvládnutí techniky určitá
praxe, která se ale v konečném výsledku rozhodně vyplatí.
Když
žádná technika nepomáhá
Životní cesta a
individuální psychická konstelace každého z nás je ovšem odlišná. Může se
proto stát, že naše úsilí vypořádat se s odporem k žádoucím změnám
v dané době přesahuje naše možnosti. I to je potřeba respektovat. Nastane-li
tato eventualita, vždy existuje ještě jedna možnost. Jít životem dál jako dosud
a pozorně sledovat, co se bude dít. Čas dozrání k oné vnitřní připravenosti
je skutečně ryze individuální. Ačkoli se to našemu egu příliš nelíbí, někdy
k realizaci žádoucích změn zkrátka potřebujeme více utrpení. To
s námi bude stále jako náš věrný průvodce, aby nás upozorňovalo na vnitřní
nerovnováhu tak dlouho, jak jen budeme chtít.
Pokud již tušíme, co
v našem životě změnit, ale odpor ke změně nám v tom brání, aktivně s tímto
odporem pracujme. Nedaří-li se nám při tom, jak bychom si představovali,
nezoufejme. V této fázi jsme již na dobré cestě a vše potřebuje svůj čas.
Nespoléhejme však na to, že za nás problémy vyřeší někdo jiný. Léčitelé,
detoxikační poradci, psychologové i naši blízcí nám mohou poradit, pomoci nám,
dodat nám energii, ale to hlavní za nás nikdo jiný udělat nemůže. Mějme na
paměti to, co údajně prohlásil již řecký lékař Hippokrates a čemu se naše ego
tak často vzpírá: „Pokud nejsi připraven změnit svůj život, není ti pomoci.“
